Vlci z Mecy falls: Mrazení

21. ledna 2014 v 11:14 |  Knižní recenze
Grace fascinují vlci žijící v lesích za domem jejích rodičů, zvláště jeden se žlutýma očima. Sam žije dva životy. Zimy tráví ve vlčí kůži se svou smečkou, v létě je na pár měsíců člověkem, než ho mráz promění zpátky ve vlka. Každý rok je však doba, po kterou může být člověkem, kratší a proměna obtížnější. Jednoho dne Grace potká chlapce se žlutýma očima. Je to její vlk. Jenže zima se blíží a Sam musí bojovat, aby zůstal člověkem - jinak ztratí Grace i sám sebe, tentokrát už navždy.

Můj názor: Super kniha. Opravdu mě to bavilo. Bylo to napínavé a plné nečekaných zvratů. Nedávno jsem dočetla 2. díl - Váhání a ten byl taky super. Ale víc se mi líbil tenhle díl už se těším až si přečtu 3.díl- Splynutí. :))



Ukázka z knihy:
Nechal jsem boty v jejím pokoji a tiše se doplížil do koupelny v přízemí.
Byl tu jen sprchový kout, za což jsem byl hluboce vděčný, a Grace
předem pečlivě zatáhla závěs, abych se na něj nemusel dívat.
Vyčistil jsem si zuby jejím kartáčkem a pak zůstal stát před zrcadlem,
vytáhlý mladík ve velkém zeleném tričku, které si Grace vypůjčila
z otcovy skříně, a prohlížel si zplihlé vlasy a žluté oči. Co to vyvádíš,
Same?
Zavřel jsem oči, jako by stačilo schovat duhovky, i v lidské podobě
zřetelně vlčí, abych mohl popřít, čím jsem. Slyšel jsem tiché hučení větráku
ústředního topení, vnímal jeho vibrace v bosých chodidlech a uvědomoval
si, že jedině díky němu jsem ještě pořád člověkem. Už teď začátkem
října byly noci natolik chladné, aby ze mě dokázaly servat kůži,
a do měsíce bude stejně i přes den. Co budu dělat? To se chci u Grace
doma schovávat celou zimu, vyděšený i z toho nejmenšího průvanu?
Znovu jsem otevřel oči a zíral do nich v zrcadle tak dlouho, až barva
i tvar přestaly cokoli znamenat. Přemýšlel jsem, co na mně Grace vidí,
čím ji fascinuji. Kdo jsem byl, když si odmyslíme vlčí kůži? Kluk vycpaný
slovy tak vrchovatě, že se z něj řinou ven.
Teď například každý řádek, každý motiv, který mi zazníval v hlavě,
končil na slovo láska.
Musím Grace říct, že tohle je můj poslední rok.
Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli nejsou rodiče na dohled, a proplížil
se zpátky do ložnice. Grace už ležela v posteli, dlouhý měkký
hrbol pod přikrývkou. Na okamžik jsem popustil uzdu fantazii a představil
si, co má asi na sobě. Z nejasných vlčích vzpomínek jsem si vybavoval
jednu, kdy někdy na jaře vstávala z postele jen v plandavém
tričku a vystrkovala zpod deky úžasně dlouhé nohy. K nesnesení vzrušující
představa.
Hned jsem se za to fantazírování zastyděl. Chvíli jsem obcházel kolem
postele a myslel na studenou sprchu, basové struny a další věci,
které nebyly Grace.
"Hej," zašeptala rozmlženým hlasem, jako by už spala. "Co děláš?"
"Pssst!" Cítil jsem, jak se červenám. "Promiň, že tě budím. Jen jsem
na něco myslel."
Její odpověď spolklo na konci zívnutí. "Tak nemysli."
Vlezl jsem do postele a uvelebil se na kraji matrace. Dnešního večera
se něco změnilo, snad proto, že mě Grace viděla úplně na dně,
strnulého hrůzou ve vaně a ochotného poddat se proměně. Dnešní
noc nebyla postel dost velká, abych unikl její vůni, jejímu ospalému
hlasu, teplu jejího těla. Nenápadně jsem mezi nás zchumlal kus přikrývek,
položil jsem hlavu na polštář a snažil se silou vůle zahnat pochybnosti,
abych mohl usnout.
Grace ke mně natáhla ruku a prsty mi začala pročesávat vlasy. Zavřel
jsem oči a nechal se dovádět k šílenství. Kreslí mi na tvář plavnou
linku/ linku, co tančí pomalinku/ a nenahradí, ač mě hladí/ mou tajnou
verzi sebe sama/ když ležím s tebou, ležím s tebou, ležím s tebou. "Líbí
se mi tvoje vlasy," ozvala se.
Neřekl jsem na to nic. V duchu jsem skládal melodii ke slovům,
která mi zněla v hlavě.
"Promiň mi ten dnešní večer," zašeptala. "Nechci tě tlačit dál, než
kam sám chceš."
Vzdychl jsem, když se mi její prsty ovinuly kolem ucha a sjely na
krk. "Jde to všechno hrozně rychle. Chtěl bych, abys..." Před slovy
milovala jsem se zarazil, protože by to znělo moc předvídatelně. "Abys
se mnou chtěla být. Já si to přeju odjakživa, jen mě nikdy nenapadlo,
že by se to mohlo splnit." Znělo to až moc vážně, a tak jsem dodal:
"Koneckonců jsem mytologické stvoření. Technicky vzato bych neměl
existovat."
Grace se tichounce zasmála, jenom pro mě. "Hlupáčku. Já tě vnímám
náramně skutečně."
"Já tebe taky," zašeptal jsem.
Dlouho jsme leželi ve tmě mlčky.
"Mrzí mě, že jsem se neproměnila," poznamenala najednou tak tiše,
že jsem ji stěží slyšel. Otevřel jsem oči, abych viděl, jak se při těch slovech
tváří. Nikdy dřív jsem u ní neviděl tak čitelný, jednoznačný výraz:
byla neskonale smutná, koutky rtů stažené touhou.
Natáhl jsem k ní obě ruce a vzal její tvář do dlaní. "To bys nechtěla,
Grace. Vážně, to si nepřej."
Zavrtěla na polštáři hlavou. "Je mi vždycky úplně strašně, když slyším
vytí. A když jsi na léto zmizel, byla jsem z toho celá špatná."
"Miláčku, vzal bych tě s sebou, kdyby to šlo," odpověděl jsem, hned
dvojnásob překvapený: jak snadno mi slovo miláčku vyklouzlo z úst
a jak přesně se na Grace hodilo. Zajel jsem jí rukou do vlasů. Prsty
mi vázly ve zcuchaných pramíncích. "Ale nechtěla bys to. Každý rok
ze sebe ztrácíme víc a víc."
"Řekni mi, co se stane nakonec," hlesla podivně přiškrceným
hlasem.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co se ptá. "Aha, nakonec."
Mohl bych jí to povědět na tisíc způsobů, vylepšit pravdu tisícem barev.
Ta narůžovo přibarvená verze, kterou jsem od Becka slyšel jako první,
by u Grace neprošla, a tak jsem jí to řekl na rovinu. "Každé jaro se stávám
sebou, totiž člověkem, později a později. Až se jednoho roku, počítám,
neproměním vůbec. Viděl jsem to tak u starších vlků. Jeden rok
už se nevrátí do lidské podoby a jsou z nich jen... vlci. Žijí o něco déle
než normální vlci, ale i tak to je nějakých, řekněme, patnáct let."
"Jak můžeš takhle mluvit o vlastní smrti?"
Podíval jsem se na ni. Oči se jí v šeru leskly. "Jak bych o ní měl
mluvit?"
"Jako že ti to je líto."
"Lituju toho každý den."
Grace mlčela, ale cítil jsem, jak se snaží zpracovat, co se ode mě dozvěděla,
jak si věcně ukládá fakta v hlavě na místo. "Když tě postřelili,
byl jsi vlkem."
Nejradši bych jí přitiskl prsty na rty a zacpal slova, která si chystala,
zpátky do pusy. Bylo ještě moc brzy. Nechtěl jsem, aby to řekla
tak brzy.
Ale Grace tiše mluvila dál. "Letos jsi propásl nejteplejší měsíce. Když
tě postřelili, nebyla ještě taková zima. Ale byl jsi vlk. Kdys byl letos
člověkem?"
"Nevzpomínám si," zašeptal jsem.
"Co kdyby tě nestřelili? Kdy by ses zase stal sám sebou?"
Zavřel jsem oči. "Já nevím, Grace." Tohle byla ta pravá chvíle, kdy
jí to oznámit. Tohle je můj poslední rok. Ale nedokázal jsem to vyslovit.
Teď ještě ne. Chtěl jsem ještě minutu, ještě hodinu, ještě noc, kdy
si můžu namlouvat, že tohle není konec.
Grace se nadechla, pomaličku a třaslavě, a já z toho bůhvíproč poznal,
že ona to tak či onak ví. Že to věděla od samého začátku.
Neplakala, ale nebyl jsem si jistý, jestli se nerozpláču já.
Znovu mi zajela dlaněmi do vlasů a já měl prsty zapletené v těch
jejích. Tiskli jsme se k sobě chladivou holou kůží na předloktí a při
každém pohybu se z té její rozkřísla jiskřička vůně, mučivá směs voňavého
mýdla, slabé stopy potu a touhy po mně.
Napadlo mě, jestli vůbec tuší, co všechno mi o ní vůně prozradí, že
jejím prostřednictvím vnímám její pocity mnohem jasněji, než kdyby
je chtěla vyjádřit slovy.
Samozřejmě jsem si všiml, že čichá do vzduchu zrovna tak často,
jako to dělám já. Musela vědět, že jsem z ní v tuhle chvíli úplně bez
sebe, že mě každý dotek její kůže rozžhaví jak elektrický výboj.
S každým dotykem se neodvratná realita nadcházející zimy odsunula
o něco dál.
Jako by mi chtěla dokázat, že mám pravdu, přisunula se Grace blíž
ke mně, odkopla pokrývky mezi námi stranou a přitiskla mi ústa na
rty. Nechal jsem ji, ať mi je pootevře, a když jsem ucítil její dech, neubránil
jsem se povzdychu. Slyšel jsem, jak bezmála zalapala po dechu,
když jsem jí ovinul paže kolem těla. Všechny smysly mě nabádaly, ať
se k ní přitisknu blíž, blíž a ještě blíž, jak nejtěsněji je to možné. Grace
ovinula holé nohy kolem mých a líbali jsme se, dokud nám nedošel
dech, přibližovali jsme se k sobě víc a víc, až mě vzdálené vytí přivedlo
k rozumu.
Grace tichounce fňukla zklamáním, když jsem vymanil nohy z jejího
sevření, celá rozbolavělá touhou po pokračování. S prsty ještě
pořád v jejích vlasech jsem se položil vedle ní. Naslouchali jsme vytí
za oknem, vytí vlků, kteří se letos neproměnili. Nebo se už nikdy nepromění.
A pak jsme se opřeli hlavou jeden o druhého, abychom neslyšeli
nic než bušení našich srdcí.

Doufám, že se vám článek líbil.
Natt
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzi :) Zuzi :) | Web | 21. ledna 2014 v 16:59 | Reagovat

Zní to moc pěkně. Vypadá to, že je to zajímavá knížka :)

2 Natt Natt | Web | 21. ledna 2014 v 17:12 | Reagovat

Jo je to super knížka. Od téhle autorky jsem je přečetla skoro všechny které napsala a všechny jsou super. :))

3 Luci Luci | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 18:04 | Reagovat

vypadá to jako zajímavá kniha :) každopádně originální nápad ;)

4 Natt Natt | Web | 22. ledna 2014 v 19:05 | Reagovat

Díky, určitě si to přečtěte :))

5 Monika Monika | E-mail | 15. května 2015 v 19:49 | Reagovat

Já to právě čtu a je to docela dobrý, ale četla jsem lepší :D Znáš wattpad ?(to není kniha)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama